První Maine Coon, kterého jsem pořídil, nebyl vlastně pro mě. Byl to dárek pro mého kluka, který o téhle kočce snil snad odjakživa. Chtěl jsem mu ten sen splnit, chtěl jsem mu dát něco velkého, možná jsem si ho tím chtěl připoutat k sobě navždy. Bůh ví. Ale stalo se. A dnes už je to můj snoubenec. A spolu máme další „děti“, naši smečku mainských mývalích koček.
Když jsme si ji přivezli domů, nebyli jsme sami. Už tam čekaly tři evropské kočky, které jsem kdysi zachránil z ulice. Každá měla svůj příběh, svoje jizvy, svoje ticho. Předtím jsem totiž pracoval pro záchrannou stanici koček. Tahal jsem z ulic potulné kočky, které neměly domov, léčil je, krmil, a když se uzdravily, hledal jsem jim nový život. Rukama mi prošlo tolik koček, že by to vydalo na vlastní encyklopedii.
A možná právě proto pro mě kočka nikdy nebyla nic neznámého. Už jako dítě jsme doma měli smečku. Kočky byly součástí mého světa dávno předtím, než jsem věděl, že jednou budu chovatel.
Ale mainská mývalí kočka?
To byla jiná liga.
To byl moment, kdy se sen změnil ve směr.
Mít doma Maine Coona je zážitek.
Mít doma smečku mainských mývalích koček je životní styl.
První vážná myšlenka na chov nepřišla sama.
Přišla s mojí kamarádkou.
Trávili jsme spolu dny a noci nekonečnými konverzacemi o Maine Coonech, o jejich povaze, majestátu a o tom, jaké to je mít doma jemného obra, který má vlastní hlavu. Ona se zamilovala do naší první mainské mývalí kočky tak silně, že si nakonec pořídila svého vlastního kocoura.
Čas běžel.
A jednoho dne mi na narozeniny dala dárek, který změnil všechno. Moji první vlastní Maine Coonku.
A tehdy se to stalo.
Myšlenky, které jsme probírali, se začaly měnit v realitu.
Jedna plus jedna jsou dvě.
A dvě plus smečka jsou… chovka.
Najednou jsme zjistili, že každý den má jinou dynamiku. Jeden se chce mazlit, druhý chce lézt po skříni, třetí chce filozofovat u okna. A mezi tím se snažíte udržet pořádek, disciplínu a rutinu… protože chov není jen o lásce. Je to o zodpovědnosti, která se nedá brát na lehkou váhu.
Ráno vstáváte dřív, než byste chtěli.
Večer uklízíte hračky a mezi tím řešíte, kdo se zrovna rozhodl, že bude sedět na vašem notebooku, protože „to je teď jeho místo“.
Ale zároveň je to ta největší radost.
Je to jako mít doma orchestr, kde každý hraje na jiný nástroj, ale dohromady tvoří dokonalou symfonii.
Když se řekne „chov“, většina lidí vidí roztomilá koťata.
Realita ale znamená také odpovědnost, probdělé noci, strach, těžká rozhodnutí a chvíle, o kterých se na sociálních sítích příliš nemluví.
Hromady papírů.
Registrace.
Smlouvy.
Veterinární protokoly.
Administrativa, která by vystačila na malou firmu.
A přesto jsme to všechno zvládli.
Společně…
Protože když něco milujete, papíry nejsou překážka. Jsou jen další kapitolou příběhu.
Když jsme začali tvořit web, nebylo to jen o tom „mít stránky“.
Bylo to o tom vytvořit místo, které bude dýchat naším stylem.
Zprvu jsem se podíval na video na YouTube a řekl si, že tvorbu webu dám levou zadní. No, myslím si, že jsem na to nakonec použil minimálně i levou přední…
Fotky jsem ladil tak dlouho, dokud nebyly přesně takové, jaké jsem je chtěl mít.
Texty jsem psal tak, aby byly osobní, ale profesionální.
A branding? Ten musel být autentický.
Protože naše kočky nejsou generické.
A naše značka taky ne.
Who’s That Pokémon? je víc než jméno.
Je to naše DNA.
Je to způsob, jak říct světu: „Děláme to jinak. Děláme to srdcem. A děláme to tak, aby to mělo vibe.“
Když se narodí vrh, je to jako otevřít knihu, ve které zatím nejsou napsané stránky.
Jen víte, že to bude dobré.
Každé kotě má svůj vlastní charakter. Někdo je dobrodruh, někdo mazlík, někdo filozof.
A my jsme tu od toho, abychom ten charakter podpořili, ne přetvářeli.
A pak přijde ten moment…
Ten moment, kdy kotě odchází do nové rodiny.
Je to těžké.
Je to krásné.
Je to paradox, který se nedá vysvětlit, jen prožít.
A když nám pak přijde fotka, jak kotě spí na gauči, jak se učí aportovat, jak se stalo součástí jejich života…
Víme, že jsme udělali správnou věc.
Teď chceme ukázat, že chov není jen o kočkách.
Je to o lidech.
O vztazích.
O snech, které se plní.
O zodpovědnosti, která se nedá brát na lehkou váhu.
O radosti, která se nedá popsat jinak než tím, že ji prostě žijete.
Mainská mývalí kočka není jen velká kočka.
Je to velká osobnost.
A my máme tu čest být u toho, když se ty osobnosti rodí.
