Kočky v lidech dokážou probouzet něhu, obdiv, podráždění i otevřený odpor. Proč je někdo považuje za členy rodiny, zatímco jiného rozčílí už samotná zmínka o jejich existenci? Podívali jsme se na rozdílné postoje ke kočkám, psychologii nenávistných reakcí, nálepkování „kočičích bláznů“ i na hranici, za kterou už nejde o jiný názor, ale o ubližování zvířatům.
Kočka sedí na parapetu, dívá se z okna a tváří se, že jí patří dům, zahrada, sousední ulice a pravděpodobně i menší část republiky. Jeden člověk se při tom pohledu usměje, druhý si povzdechne a třetí začne kontrolovat, zda mu zase nerozhrabala záhon.
A právě tady často začíná spor, který ve skutečnosti vůbec nemusí být sporem.
Někteří lidé kočky milují. Mluví s nimi, spí s nimi, kupují jim hračky, které kočka ignoruje, aby si mohla dalších dvacet minut hrát s krabicí. Jiní je mají rádi zpovzdálí. A potom jsou lidé, kteří kočky doma nechtějí, vadí jim chlupy, zápach, škrábance nebo cizí návštěvy na zahradě.
To samo o sobě ještě nic nevypovídá o tom, zda je někdo dobrý nebo špatný člověk.
Možná jen každý vnímá kočku z jiného pohledu.
Pro jednoho člen rodiny, pro druhého nezvaný host
Pro člověka, který s kočkou žije, není kočka jen zvíře někde v rohu bytu. Je součástí každodennosti. Ráno čeká u misky, večer se usadí vedle člověka a v nejméně vhodnou chvíli se rozhodne, že klávesnice počítače je ideálním místem k odpočinku.
Na kočkách je zvláštní jejich způsob blízkosti. Nepřijdou pokaždé, když si člověk přeje. Náklonnost nerozdávají na povel. A možná právě proto bývá okamžik, kdy si k někomu samy lehnou, tak silný.
Je v tom důvěra.
Kočka člověku nedá medaili za dobře odvedený den. Nezeptá se, kolik vydělal, co pokazil nebo proč zase něco nestihl. Prostě si lehne vedle něj. Někdy na klín. Jindy na právě vyžehlené prádlo, protože kočičí cit pro vhodné místo má vlastní pravidla.
Pro mnoho lidí znamená taková přítomnost víc, než dokážou jednoduše vysvětlit.
Jenže člověk, který s kočkami nežije, může stejnou domácnost vidět docela jinak.
Nevnímá tichého společníka, ale chlupy na sedačce, misku na podlaze, poškrábané dveře a zvíře, které se právě prochází po kuchyňské lince.
A i tento pohled je skutečný.
Ne každý, kdo kočky nemusí, je bezcitný
Jedním z největších nedorozumění je představa, že člověk, který kočky nemá rád, musí být necitlivý.
Nemusí…
Někoho kočka v dětství poškrábala. Jiný má alergii. Dalšímu vadí, že cizí kočky chodí na zahradu, loví ptáky nebo zanechávají výkaly v místech, kde si hrají děti. Někomu zkrátka jejich povaha nesedí.
A někdo dává přednost psům, protože jsou pro něj čitelnější, nadšenější a většinou se při příchodu člověka netváří, že jej vidí poprvé v životě.
Takové preference z nikoho nedělají špatného člověka.
Nikdo nemusí kočku hladit, zvát ji domů ani jásat, když objeví otisky tlapek na kapotě auta. Důležitá hranice leží jinde. Zejména mezi osobní nechutí a úmyslným ubližováním.
Mít něco nerad je lidské. Působit živému tvoru bolest je něco úplně jiného.
Kočka nám připomíná, že ne všechno můžeme řídit
Kočky bývají samostatné. Často se nenechají přemluvit, pokud samy nechtějí. Nelze jim jednoduše vysvětlit, že návštěva přijela právě proto, aby si je pochovala.
Zavoláte ji… nepřijde… nabídnete nový pelíšek… lehne si do krabice.
Koupíte drahou hračku… začne lovit tkaničku.
Kočka nám pravidelně připomíná, že svět se nebude vždy řídit podle našich představ. Pro někoho je právě tohle na jejím charakteru krásné. Jiného může její nezávislost rozčilovat.
Milovník koček v tom vidí osobnost. Člověk, kterému kočky nesedí, může stejné chování vnímat jako nevychovanost nebo nevděk.
Přitom oba sledují stejné zvíře.
Liší se především jejich očekávání.
A možná právě proto kočky vzbuzují tak silné emoce. Nejsou tvorem, který se automaticky přizpůsobí tomu, co od něj člověk očekává. O přízeň je někdy třeba si získat jejich důvěru a zároveň přijmout, že i potom budou mít vlastní hlavu.
Ani láska ke kočkám nemůže být omluvou pro všechno
Bylo by příliš jednoduché postavit milovníky koček na jednu stranu a všechny ostatní na druhou.
Tak skutečný život nefunguje.
I dobrý úmysl může někdy vést ke špatnému výsledku. Člověk může krmit venkovní kočky s nejlepším přesvědčením, ale pokud se neřeší kastrace, zdravotní stav a čistota místa, může se situace postupně zhoršovat.
Pomoc proto není jen nasypaná miska. Je to také odpovědnost za to, co bude dál.
Pokud se na jednom místě začnou kočky nekontrolovaně množit, objeví se nemocná zvířata, zápach nebo konflikt se sousedy, roste napětí. A nakonec na něj mohou doplatit právě kočky.
To neznamená přestat pomáhat… naopak.
Znamená to pomáhat tak, aby dnešní dobrý skutek nevytvořil zítřejší problém.
Soucit a rozum nejsou protivníci. U skutečné pomoci by měly stát vedle sebe.
Někdy nám kočky dávají něco, co jsme mezi lidmi ztratili
Často slýcháme větu: „Mám raději zvířata než lidi.“
Za podobným prohlášením někdy není pohrdání lidmi, ale únava, zklamání nebo zkušenost s tím, že lidské vztahy dokážou bolet.
Kočka nepomlouvá. Nevytahuje staré chyby. Neslíbí, že zavolá, a potom se tři týdny neozve. Maximálně odmítne konzervu, kterou včera snědla s nadšením, a nechá člověka přemýšlet, kde přesně udělal chybu.
Pro osamělého člověka může být zvíře skutečným bodem jistoty.
Je důvodem ráno vstát. Důvodem vrátit se domů. Někdy jediným živým tvorem, který člověka vítá v bytě, i když to kočka samozřejmě dokáže podat tak, že ve skutečnosti vítá spíš večeři.
Takový vztah není náhražkou ani směšnou sentimentalitou.
Může být velmi hluboký.
Zvíře někdy dokáže zaplnit tiché místo, do kterého se lidská slova nevejdou.
A přesto není dobré proměnit kočku v důkaz, že všichni lidé jsou špatní. Může člověka provázet samotou, pomoci mu znovu cítit blízkost a naučit ho důvěře.
Kočka může být mostem k životu, neměla by se stát zdí před světem.
Ani „kočičí lidé“ nejsou jedna velká rodina stejného názoru
Mluvíme o milovnících koček, jako by šlo o jednotnou skupinu. Ve skutečnosti mezi nimi existují velké rozdíly.
Jeden člověk má doma jedinou kočku s vlastním pelíškem, veterinářem a jídelníčkem propracovanějším než jeho vlastní.
Jiný pravidelně pečuje o venkovní kolonii.
Další pracuje v útulku a denně vidí příběhy, které by většina lidí raději nikdy nezažila.
Někdo pouští kočku ven. Jiný je přesvědčený, že bezpečné je pouze bydlení uvnitř. Jeden podporuje stálá krmná místa, další klade větší důraz na kastrace a snižování počtu volně žijících koček.
I lidé, kterým na kočkách záleží, se mohou zásadně neshodnout.
A možná je to vlastně zdravé. Kdyby existoval jediný správný názor na každou kočičí otázku, kočka by se jím stejně pravděpodobně odmítla řídit.
Největší problém vzniká ve chvíli, kdy přestaneme poslouchat
Internetové diskuse mají zvláštní schopnost proměnit i obyčejnou misku s granulemi v bitvu o charakter národa.
Jeden člověk napíše, že mu vadí kočky u domu.
Druhý odpoví, že nemá srdce. Třetí přidá fotografii svého kocoura, ačkoliv není úplně jasné proč.
A někdo čtvrtý možná navrhne rozumné řešení, jenže v tu chvíli už ho nikdo neposlouchá.
Problém začíná tam, kde přestaneme reagovat na konkrétní situaci a začneme soudit člověka.
Z věty „vadí mi kočky na zahradě“ se snadno stane „nenávidí zvířata“.
Z věty „krmím toulavé kočky“ se zase může stát „je to fanatik, kterému nezáleží na lidech“.
Jenže mezi těmito extrémy existuje obrovský prostor pro domluvu.
Člověku může vadit nepořádek kolem krmného místa a současně může podporovat kastrace. Ten, kdo kočky krmí, může uznat oprávněné připomínky sousedů a změnit způsob péče. Obec může požadovat pořádek a zároveň hledat humánní řešení.
Rozumný kompromis bývá méně nápadný než konflikt. Ale pro kočky je zpravidla mnohem užitečnější.
Když už nejde o jiný názor, ale o potřebu ponižovat
Existuje však ještě jiná skupina reakcí, kterou nelze úplně schovat pod obyčejnou větu „každý má rád něco jiného“.
Jsou lidé, které dokáže rozčílit už samotná zmínka o pomoci kočkám.
Pod článkem o kastracích se objeví výsměch. Pod příběhem zachráněného kotěte poznámka, že jsou důležitější věci. Člověk, který několik let krmí, léčí nebo odchytává opuštěné kočky, se místo obyčejného nesouhlasu dočká označení „kočičí blázen“, „fanatik“ nebo něčeho mnohem hrubšího.
Někdy je zvláštní sledovat, kolik zlosti může vyvolat jedna fotografie misky s granulemi.
Proč? Jednoduchá odpověď neexistuje.
U někoho je za tím dlouhodobá špatná zkušenost s kočkami nebo s nezodpovědným krmením. Jinému vadí způsob, jakým část ochránců zvířat komunikuje. Někdo se může cítit moralizován… má pocit, že mu druhá strana naznačuje, že pokud nepomáhá, je horším člověkem.
A potom je tu opět internet.
Sociální sítě odstraňují mnoho zábran, které běžně fungují při rozhovoru tváří v tvář. Ostrý výrok přitáhne pozornost, další člověk jej ještě přiostří a během chvíle se z debaty o kočkách stává soutěž o nejtvrdší komentář.
Psychologický výzkum navíc ukazuje, že na sociálních sítích máme tendenci vnímat hněv druhých jako silnější, než jej sami autoři příspěvků skutečně prožívají. Výsledkem může být dojem, že „druhá strana nás nenávidí“, a konflikt se dál přiživuje.
Je proto dobré neplést si několik různých věcí.
Kritika není nenávist. Nesouhlas není útok. Ale opakované ponižování, vyhrožování a cílené napadání lidí už nejsou věcnou debatou.
Stejně tak člověk, který věnuje večery odchytu zraněných koček nebo místo dovolené platí veterinární účet nalezenému kotěti, nemusí být „kočičí blázen“.
Může to být prostě člověk, kterému není lhostejné utrpení jiného živého tvora.
Nemusíme jeho nasazení sdílet.
Můžeme ale respektovat, že pro něj má smysl.
Proč někoho rozčiluje samotná pomoc zvířeti
Někdy se objevuje ještě jeden zajímavý jev.
Článek není útočný. Nikomu nic nepřikazuje. Jen vypráví příběh zachráněné kočky nebo vybírá peníze na veterinární péči.
A přesto pod ním vznikne zlost.
„A co děti?“
„A co senioři?“
„Proč se ty peníze nedají lidem?“
Je to falešná volba.
Pomoc zvířeti totiž automaticky neznamená, že člověk nepomáhá lidem. Soucit není nádoba s přesně odměřeným litrem, který když nalijeme kočce, nezbude už nic pro člověka.
Můžeme podporovat útulek a současně přispívat nemocnému dítěti.
Můžeme pomoci starému sousedovi a cestou domů odvézt zraněnou kočku k veterináři.
Jedno nemusí stát proti druhému.
Veřejné diskuse však často vytvářejí tábory, protože jednoduché „my a oni“ se komunikuje mnohem snadněji než složité „v něčem s vámi souhlasím a v něčem ne“.
A právě tady se hodí trochu nadhledu.
Možná nemusíme každého přesvědčit, aby miloval kočky.
Možná postačí, když z pomoci slabším přestaneme dělat soutěž o to, který druh utrpení si zaslouží větší pozornost.
A co když už nejde o slova, ale o ubližování?
Tady se dostáváme k úplně jiné hranici.
Člověk, který napíše, že kočky nesnáší, nemusí žádné zvíře nikdy v životě zranit.
A člověk, který ubližuje zvířeti, nemusí nenávidět právě kočky. Obětí může být pes, kůň, hospodářské zvíře nebo jakýkoliv jiný tvor, který je slabší a nedokáže se bránit.
Proto je důležité tyto dvě věci nezaměňovat.
Úmyslná krutost vůči zvířatům je mnohem závažnější jev než obyčejná nechuť k určitému druhu.
A ani zde neexistuje jeden jednoduchý „typ člověka“.
Velká studie zaměřená na úmyslné ubližování zvířatům našla souvislosti především s bezcitností, obtížemi s kontrolou impulzů a vyhledáváním silných podnětů. Významnou roli mohou mít také zkušenosti s násilným prostředím, širší problémy s agresivním či delikventním chováním a další sociální faktory. Nejde tedy o jednu vlastnost, podle které bychom mohli pachatele jednoduše poznat.
Odborná literatura popisuje různé motivace.
Někdy jde o vztek a jeho přenesení na slabšího tvora.
Jindy o trestání zvířete za něco, co člověk považuje za „provinění“.
Může jít o potřebu moci a kontroly, snahu někoho zastrašit, pomstu vůči druhému člověku prostřednictvím jeho zvířete, snahu šokovat okolí a v některých případech i o uspokojení z utrpení samotného.
To všechno je něco jiného než věta: „Kočky prostě nemám rád.“
Násilí na zvířatech bychom neměli zlehčovat
Výzkum dlouhodobě upozorňuje také na souvislost mezi některými formami týrání zvířat a násilím mezi lidmi.
Neznamená to, že každý, kdo někdy ublížil zvířeti, automaticky ublíží člověku. Tak jednoduchý vztah neexistuje.
Ale týrání zvířete může být varovným signálem, který bychom neměli přehlížet.
Zejména v prostředí domácího násilí se může ubližování domácímu zvířeti stát prostředkem zastrašování a kontroly člověka, který má ke zvířeti silný vztah. Odborné přehledy proto doporučují násilí vůči zvířatům vnímat nejen jako problém welfare zvířete, ale někdy také jako možný signál dalšího násilí v domácnosti.
A možná právě zde bychom měli být společensky mnohem citlivější.
Protože věta: „Vždyť je to jen zvíře.“ může být začátkem velmi nebezpečného způsobu uvažování.
Bolest není méně skutečná jen proto, že její oběť neumí zavolat policii.
Co můžeme dělat s nenávistí ve veřejném prostoru
Ne každou provokaci je nutné vyhrát.
Někdy je nejlepším řešením nereagovat vůbec.
Pokud ale chceme diskutovat, pomáhá držet se konkrétního tématu. Když někomu vadí krmné místo, bavme se o čistotě, kastracích a umístění. Když upozorňuje na lov ptáků, řešme způsoby, jak riziko snížit.
Na věcnou připomínku má smysl odpovědět věcně. Na urážku nemusíme odpovídat urážkou.
A člověka, který přišel pouze vyvolat konflikt, pravděpodobně nepřesvědčí ani dvacátý komentář.
U vlastních stránek a skupin je přitom naprosto legitimní nastavovat hranice. Kritický názor může zůstat. Výhrůžka, výzva k násilí nebo opakované osobní napadání už není „jiný pohled na věc“.
Pokud se objeví konkrétní výhrůžka, je rozumné ji uchovat… včetně snímku obrazovky, odkazu, data a času… a podle závažnosti oznámit. Policie ČR u internetových výhrůžek doporučuje situaci zbytečně neeskalovat a dostupné důkazy dokumentovat. Při bezprostředním ohrožení je určena linka 158.
A pokud někdo skutečně ubližuje zvířeti?
Pak už nejde o facebookovou hádku.
Český zákon ochranu zvířat staví na tom, že jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, a týrání zvířat výslovně zakazuje.
Pokud jsme svědky skutečného týrání, není vhodné spoléhat na to, že „to určitě vyřeší někdo jiný“.
Má smysl zaznamenat místo, čas a okolnosti, případně bezpečně pořídit fotografie nebo video, pokud tím nikoho nevystavíme nebezpečí. Podnět lze řešit s příslušnými orgány veterinárního dozoru a při podezření na trestný čin také s Policií ČR. V bezprostředně nebezpečné situaci je na místě volat policii ihned. Státní veterinární správa sama uvádí, že podněty veřejnosti hrají při odhalování porušování ochrany zvířat významnou roli.
Není třeba pachatele osobně konfrontovat a vystavovat nebezpečí sebe nebo zvíře. Pomoc někdy znamená zasáhnout.
Jindy znamená zavolat někoho, kdo zasáhnout může.
Kočky naše tábory nepotřebují
Ve sporu „milovníci versus odpůrci“ se někdy ztratí to nejpodstatnější.
Samotná kočka.
Ta nepotřebuje ideologický boj ani stovky komentářů. Potřebuje konkrétní věci. Bezpečí, odpovídající potravu, veterinární péči, kastraci tam, kde je nutná, a člověka, který si všimne, když se něco děje.
A právě tady mohou různé pohledy paradoxně pomoci.
Lidé, kteří kočkám pomáhají, mají zkušenosti se zvířaty, vidí jejich utrpení a často dokážou rozpoznat problém dříve než ostatní.
Ti, kterým přítomnost volně žijících koček vadí, zase mohou upozornit na nepořádek, množení, dopad na okolí nebo dlouhodobě neudržitelnou situaci.
Jedna strana nemusí druhou porazit.
Mnohem užitečnější je hledat místo, kde se jejich zájmy potkávají.
A tím místem může být právě odpovědné řešení.
Mezi láskou a odporem existuje spousta odstínů
Většina lidí ve skutečnosti nestojí na žádném extrémním pólu.
Jsou lidé, kteří kočku rádi pohladí, ale doma ji nechtějí. Lidé, kteří bez váhání pomohou zraněnému zvířeti, ale nechtějí mít pod okny deset nekastrovaných koček. Lidé, kteří mají strach kvůli špatné zkušenosti z dětství.
A také lidé, kteří celý život tvrdili, že kočky nemusí, dokud jim jedna neusnula na klíně. Pak bývá s dosavadní životní filozofií poměrně rychle konec. Kočka nepotřebuje všeobecný obdiv. Ostatně ona sama si také neoblíbí každého člověka.
Možná právě v tom je její nenápadná lekce. Náklonnost se nedá nařídit.
Můžeme mít rozdílné zkušenosti, názory i hranice. Důležité je rozlišovat mezi člověkem, který prostě kočky nemá rád, a člověkem, který jim chce působit bolest.
První má právo na svůj názor. U druhého už nejde o názor.
A nakonec nejde o to, kdo má raději kočky
Možná se nikdy neshodneme na tom, zda kočka patří do postele, na zahradu, nebo jen na bezpečné místo, kde nebude nikomu překážet. Někdo v ní uvidí člena rodiny, jiný nezvaného hosta a další prostě zvíře, ke kterému nemá žádný zvláštní vztah.
Kočka o těchto debatách nic neví.
Neví, kdo napsal rozhořčený komentář, kdo se pohádal se sousedem ani kdo měl v diskusi poslední slovo.
Pozná jen hlad… zimu… bolest… strach.
Pozná místo, kde je v bezpečí, a člověka, před kterým nemusí utéct.
Žádná kočka si nevybrala, že se narodí na ulici. Nevybrala si nezodpovědného majitele ani svět, ve kterém se musí naučit přežívat mezi auty, nemocemi a zimou.
A přesto právě ona často zaplatí nejvyšší cenu za chyby, které udělali lidé. Za každou toulavou kočkou přitom není jen nějaký „problém k vyřešení“. Je tam živý tvor.
Některá z těch zvířat kdysi znala teplo domova. Možná spávala vedle člověka, znala zvuk otevírané konzervy a čekala u dveří na někoho, komu věřila. A potom se jednou dveře neotevřely.
Jiné kočky se narodily venku a lidské ruce se nikdy nenaučily považovat za bezpečné. Přežívají tak, jak umějí. Utíkají dřív, než zjistí, zda jim člověk přichází pomoci.
Nejsou nevděčné. Jen mají zkušenost, která je naučila být opatrné.
Pomoc přitom nemusí začínat velkým gestem.
Někdy znamená zavolat kvůli zraněnému zvířeti. Přispět na kastraci. Přivézt krmivo do útulku. Nabídnout dočasnou péči. Podpořit lidi, kteří tráví večery odchytem nemocných koček, místo aby je nechali napospas ulici.
A někdy stačí zastavit se dřív, než vyslovíme větu: „Je to jen kočka.“
Protože pro někoho možná byla právě tahle kočka jediným tvorem, který na něj doma čekal. Tichým společníkem v období, kdy nebylo mnoho důvodů se usmívat. Bytostí, před kterou nemusel nic předstírat.
Kočky toho po nás vlastně nechtějí mnoho. Bezpečné místo. Jídlo. Péči, když jsou nemocné. A šanci žít bez zbytečné bolesti.
Na oplátku někdy nabídnou něco, co se koupit nedá… důvěru.
Důvěru tvora, který mohl mít spoustu důvodů lidem nevěřit, a přesto se jednoho dne odvážil přijít o několik kroků blíž.
Možná dovolil první pohlazení… a možná poprvé usnul bez toho, aby byl připravený utéct.
A možná právě v takové chvíli člověk zjistí, že příběhy o zachráněných kočkách nejsou vždy tak jednostranné, jak vypadají.
Někdy člověk zachrání kočku a někdy kočka po cestě zachrání něco v člověku.
Proto až příště někde uvidíme opuštěné zvíře, nemusíme zachraňovat celý svět.
Stačí nezůstat úplně lhostejní k tomu malému kousku světa, který stojí právě před námi.
Protože o skutečném soucitu nakonec nerozhoduje to, jak hlasitě o něm mluvíme.
Pozná se podle toho, jak se zachováme k těm, kteří si o pomoc neumějí říct lidskými slovy.
Nemusíme mít ke kočkám všichni stejný vztah.
Někdo je miluje, jiný je pouze toleruje a další je ve svém okolí nechce. Rozdílný názor je přirozený.
Hranice by však měla být jasná: nesouhlas nesmí přerůst v ponižování lidí, výhrůžky nebo ubližování zvířatům.
Pokud kočkám pomáháme, dělejme to odpovědně. Samotné krmení často nestačí. Důležité jsou kastrace, veterinární péče, čistota místa, hledání majitele nebo nového domova a také snaha řešit příčinu problému.
Pokud nám naopak kočky v okolí vadí, zkusme nejprve hledat řešení místo viníka. Někdy pomůže domluva, jindy úprava krmného místa, kastrační program nebo spolupráce s obcí, útulkem či místním spolkem.
Pokud se v diskusi setkáme s označením „kočičí blázen“, není nutné odpovídat stejným způsobem. Péče o zvířata není důvodem k posměchu. Stejně tak ale není správné automaticky označit každého kritika za člověka bez srdce.
Jiná situace nastává ve chvíli, kdy někdo zvířeti vyhrožuje nebo mu skutečně ubližuje. Vážné výhrůžky je vhodné uchovat a zdokumentovat. Při podezření na týrání lze podle povahy a naléhavosti situace kontaktovat krajskou veterinární správu, příslušný obecní úřad nebo Policii ČR.
Nemusíme všechny kočky milovat. Ale žádná by neměla trpět jen proto, že ji někdo nemá rád.
Zdroje a další informace
- Ministerstvo zemědělství ČR – zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Aktuální znění základního českého právního předpisu na ochranu zvířat.
Zákon č. 246/1992 Sb. – Ministerstvo zemědělství ČR - Ministerstvo zemědělství ČR – toulavá a opuštěná zvířata. Informace k možnostem obcí při regulaci populace toulavých a opuštěných zvířat, včetně osvěty, odborného odchytu a podpory sterilizace psů a koček.
Toulavá a opuštěná zvířata – Ministerstvo zemědělství ČR - Ministerstvo zemědělství ČR – doporučení k regulaci populací toulavých koček. Odborné doporučení věnované možnostem prevence a řešení situací spojených s nekontrolovaně se množícími kočkami.
Doporučení MZe a ÚKOZ – regulace populací toulavých koček - Ministerstvo zemědělství ČR – Co dělat v případě zjištění strádajících zvířat. Praktické informace o tom, kam se obrátit při podezření na týrání, zanedbávání nebo strádání zvířete.
Co dělat v případě zjištění strádajících zvířat - Veterinární univerzita Brno – Péčí o domácí mazlíčky k vyšší kvalitě života člověka. Materiál věnovaný vztahu mezi soužitím se zvířaty, každodenním stresem, psychickou pohodou a společenským kontaktem.
Péčí o domácí mazlíčky k vyšší kvalitě života člověka – VETUNI - Česká společnost ornitologická – Ptáci a kočky. Informace o vlivu volně se pohybujících koček na ptáky a další živočichy a o možnostech, jak tato rizika omezovat.
Ptáci a kočky – Česká společnost ornitologická - Vitale, K. R., Behnke, A. C., Udell, M. A. R. (2019) – Attachment bonds between domestic cats and humans. Current Biology. Výzkum vztahové vazby mezi domácími kočkami a jejich lidskými pečovateli.
Studie Attachment bonds between domestic cats and humans – PubMed - Haywood, C. a kol. (2021) – Providing Humans With Practical, Best Practice Handling Guidelines During Human-Cat Interactions. Frontiers in Veterinary Science. Studie zaměřená na respektování kočičích signálů, možnosti volby a hranic při kontaktu člověka s kočkou.
Studie o správné interakci člověka s kočkou – Frontiers in Veterinary Science - Brady, W. J. a kol. (2023) – Overperception of moral outrage in online social networks inflates beliefs about intergroup hostility. Nature Human Behaviour. Studie o tom, jak mohou sociální sítě zesilovat naše vnímání hněvu a nepřátelství druhých lidí.
Studie o vnímání rozhořčení na sociálních sítích – Nature Human Behaviour - Alleyne, E., Parfitt, C. (2019) – Adult-Perpetrated Animal Abuse: A Systematic Literature Review. Trauma, Violence, & Abuse. Systematický přehled výzkumu psychologických, behaviorálních a vývojových faktorů spojených s týráním zvířat.
Adult-Perpetrated Animal Abuse – PubMed - Policie České republiky – Vyhrožování. Praktické doporučení, jak reagovat při vážných výhrůžkách, kdy situaci neeskalovat, jak uchovat důkazy a kdy kontaktovat Policii ČR.
Vyhrožování – Policie České republiky
Poznámka redakce
Tento článek nemá rozdělovat lidi na „milovníky“ a „odpůrce“ koček. Stejně tak nechce posuzovat charakter člověka pouze podle toho, zda má kočky rád.
Mezi láskou, lhostejností, obavou, odporem, slovní agresivitou a skutečnou krutostí existují zásadní rozdíly. Psychologická část článku proto nepopisuje diagnózy konkrétních lidí. Uvádí obecné souvislosti, které odborný výzkum nachází u různých forem chování.
Naším cílem je hledat cestu, která spojuje soucit se zodpovědností. Chránit kočky neznamená přehlížet oprávněné problémy lidí ani dopady na okolní přírodu. A upozorňovat na problémy spojené s kočkami neznamená přijímat jejich týrání nebo ponižování lidí, kteří jim pomáhají.
Věříme, že skutečná pomoc začíná tam, kde dokážeme naslouchat, hledat rozumné řešení a zároveň nezapomeneme, že na konci každé podobné debaty stojí živé zvíře.



moc dekuji ,super napsane