Na zahradách, u opuštěných budov, ve dvorech i za sídlišti žijí tisíce koček, které nemají skutečný domov. Některé kdysi někomu patřily, jiné se narodily venku a člověku příliš nedůvěřují.
Jejich počet roste a s ním i utrpení dalších nechtěných koťat. Právě otázka, kdo má zajistit jejich kastrace a kdo za to zaplatí, se nyní dostává také na půdu Poslanecké sněmovny. Řešení ale není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.
Kočka, která nemá komu říct, že čeká koťata
Představte si obyčejný podzimní večer. V zahradním domku za posledními domy se krčí kočka. Je hubená, opatrná a při každém hlasitějším zvuku zmizí někam pod staré prkno. Možná ji tam někdo občas nakrmí. Možná si na ni vzpomene sousedka, která jí nechává misku za plotem. A možná si jí nikdo nevšimne celé dny.
Nikdo neví, kolik má za sebou zim, kolikrát přivedla na svět koťata a kolik jejích mláďat se vůbec dožilo dospělosti.
Takových koček jsou v Česku tisíce. Ne všechny jsou přitom skutečně divoké. Některé kdysi žily v bytě, měly své lidi a možná i jméno. Pak se přestěhovaly s původním majitelem jen do vzpomínek, protože je někdo vyhodil, přestal se o ně starat nebo je nechal napospas okolí.
Kočka se ale nedokáže sama objednat k veterináři, zaplatit kastraci ani si vyjednat místo v útulku. A když přijde jaro, příroda se o pokračování příběhu postará sama.
Jenže další vrh koťat nemusí znamenat další šťastný začátek. Může znamenat hlad, nemoci, parazity, podchlazení a další zvířata, která budou za několik měsíců řešit úplně stejný osud.
Proč nestačí jen přidat další misku s granulemi
Lidé, kteří kočky pravidelně krmí, často jednají z dobrého srdce. Vidí hladové zvíře, a tak mu dají najíst. Je to pochopitelné a v mnoha případech také důležité.
Jenže samotné krmení problém kočičích kolonií nevyřeší.
Pokud se nekontrolovaně množí kočky, které nemají zajištěnou veterinární péči, může se jejich situace postupně zhoršovat. Přibývají další hladová mláďata, nemocná zvířata a konflikty mezi kočkami. Krmení bez současného řešení rozmnožování může nechtěně udržovat problém, který se bude dál zvětšovat.
Neznamená to, že máme přestat kočky krmit. Znamená to, že pomoc musí mít také plán.
Jedním z nejúčinnějších nástrojů je odborný odchyt, veterinární ošetření, kastrace a následná péče. U skutečně zdivočelých koček může být vhodné jejich vrácení do původního teritoria po zotavení. U socializovaných zvířat se naopak nabízí hledání nového domova.
Právě takový postup popsal letos také Český rozhlas v reportáži z Pardubic.
Pardubice ukazují, že řešení existuje
Pardubice patří mezi města, která se rozhodla problém toulavých koček řešit konkrétně. Podle reportáže Českého rozhlasu z 6. října 2026 ukázal průzkum opuštěných lokalit, že se na území města nacházejí tisíce koček bez domova.
Město proto pokračuje v kastračním programu a stejně jako v předchozím roce na něj vyčlenilo 100 tisíc korun.
Postup není založený na tom, že by někdo jednoduše rozmístil několik sklopeckých pastí a čekal, co se chytí. Pracovníci útulku a městská policie nejprve vytipují lokality a domlouvají se s lidmi, kteří kočky krmí. Zvířata si na sklopec postupně zvykají, aby samotný odchyt proběhl co nejšetrněji.
Odchycená kočka následně putuje do útulku, kde ji čeká veterinární vyšetření a podle jejího zdravotního stavu také kastrace. Po zotavení se skutečně divoká zvířata vracejí do svého teritoria, případně se jim hledá bezpečnější místo.
Pokud se naopak ukáže, že je kočka kontaktní a zvyklá na člověka, může se zařadit do adopčního programu.
Reportáž přinesla také smutný detail. Útulek se musel starat o velmi malá koťata, která někdo odložil v krabici. Byla stará přibližně tři týdny a navíc nakažená herpesvirem.
To je přesně ten okamžik, kdy si člověk uvědomí, že kastrace není jen veterinární zákrok. Je to také způsob, jak předcházet utrpení zvířat, která by se jinak narodila do podmínek, kde o ně nikdo nedokáže pořádně pečovat.
Kdo má dnes podle zákona odpovědnost?
A tady se dostáváme k otázce, která není jen emotivní, ale také právní.
Současný zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, upravuje problematiku toulavých a opuštěných zvířat v § 13b.
Obcím umožňuje například podporovat kastrační programy, organizovat osvětu, poskytovat finanční či jiné zvýhodnění lidem, kteří se ujmou opuštěných zvířat, a zajistit odborný odchyt.
Podstatné však je, že současné znění zákona stanovuje kastraci jako jednu z možností, nikoliv jako obecnou povinnost obce.
Zároveň je důležité rozlišovat mezi kočkou toulavou, opuštěnou a zdivočelou. Nejde totiž o totožné situace.
- Toulavá kočka může být domácí zvíře, které se pouze vzdálilo od svého majitele.
- Opuštěná kočka byla původně v lidské péči, ale člověk se jí přestal věnovat.
- Zdivočelá kočka žije bez přímé péče člověka a není zvyklá na běžný kontakt s lidmi.
Toto rozlišení není jen slovíčkaření. Pokud někdo odchytí kočku, která má svého majitele, a bez jeho vědomí ji nechá vykastrovat, může tím zasáhnout do práv vlastníka. U skutečně opuštěného zvířete bez pána je situace jiná.
Právě proto musí být odchyt prováděn odborně a s ohledem na konkrétní situaci.
Poslanci řeší, zda se odpovědnost přesune více na obce
V roce 2026 se téma dostalo také do Poslanecké sněmovny.
Novela zákona na ochranu zvířat proti týrání, vedená jako sněmovní tisk 174, obsahuje návrh, podle kterého by obce měly zajišťovat odchyt a kastrace opuštěných koček a podílet se na regulaci jejich populace.
Návrh prošel druhým čtením 20. října 2026 a po projednání v garančním výboru 27. října postoupil do další fáze legislativního procesu.
Je ale potřeba zdůraznit, že k 1. listopadu 2026 ještě nejde o platnou povinnost. O návrhu se stále rozhoduje.
Záměr má své zastánce. Je logické, že pokud se má problém s opuštěnými kočkami řešit systematicky, nemůže všechna odpovědnost zůstávat pouze na dobrovolnících a útulcích.
Jenže právě zde začíná spor.
Sdružení místních samospráv ČR upozorňuje, že návrh v předložené podobě přináší obcím nové povinnosti, aniž by dostatečně vysvětloval, jak je mají prakticky naplňovat a z čeho je zaplatí.
Obce podle sdružení potřebují především jasná pravidla. Jak poznat skutečně opuštěnou kočku? Kdo ponese odpovědnost, pokud se odchytí domácí zvíře? Jak se bude postupovat u koček, které mají majitele, ale volně se pohybují venku? A kdo zaplatí opakované odchyty, veterinární zákroky a následnou péči?
Sdružení upozorňuje také na navrhované označování vykastrovaných koček zářezem či zastřižením ucha a na otázky, které s tím souvisejí.
To nejsou zanedbatelné připomínky. Dobře napsaný zákon musí chránit zvířata, ale zároveň musí být proveditelný v běžném životě obcí.
Útulky nemohou být nekonečnou záchrannou sítí
Když se řekne opuštěná kočka, většina lidí si představí útulek. Jenže útulky nejsou nafukovací a jejich zaměstnanci ani dobrovolníci nemají nekonečné finanční a lidské možnosti.
Každé přijaté zvíře znamená krmení, stelivo, veterinární vyšetření, očkování, odčervení, případnou léčbu a často také dlouhé hledání nového domova.
A to všechno stojí peníze.
Dobrovolníci často věnují péči o kočky svůj volný čas, vlastní prostředky a někdy i značnou část rodinného rozpočtu. Přesto se stále setkávají s dalšími případy. Další kočka u silnice, další koťata v krabici, další zvíře, které někdo přestěhoval ze svého života do cizího problému.
Nelze přitom očekávat, že každou takovou situaci vyřeší jeden spolek, který už dávno jede na hranici svých možností.
Potřebujeme systém, ve kterém budou mít své místo obce, veterináři, útulky, ochranářské organizace i odpovědní majitelé.
A především potřebujeme prevenci. Protože nejlevnější a nejméně bolestivou cestou je zabránit tomu, aby se další nechtěná koťata vůbec narodila.
Kastrace není trest. Je to prevence dalšího utrpení
Kastrace bývá někdy předmětem vášnivých diskusí. Někteří lidé ji vnímají jako nepřirozený zásah, jiní ji považují za samozřejmou součást odpovědného chovu.
U koček, které žijí bez zajištěné péče člověka, je ale potřeba dívat se především na jejich konkrétní životní podmínky.
Nejde o to zbavit kočku něčeho, co jí podle lidských představ patří. Jde o to zabránit nekontrolovanému množení zvířat, která už nyní nemají dostatek potravy, bezpečí ani veterinární péče.
Odborně provedená kastrace může být jedním z nejdůležitějších kroků, jak omezit utrpení dalších generací koček.
Samozřejmě musí být provedena veterinárním lékařem, po odpovídajícím posouzení zdravotního stavu zvířete a s následnou péčí.
A co můžeme udělat my?
Čekat na to, až poslanci schválí nový zákon, by bylo příliš jednoduché. Kočky na ulici totiž nečekají na výsledek hlasování.
Pokud ve svém okolí objevíte kočičí kolonii, zkuste nejprve zjistit, zda o ní ví obecní úřad, městská policie nebo místní organizace na pomoc zvířatům.
Pomoci může také několik jednoduchých kroků:
- Informujte obec o místě, kde se kočky dlouhodobě zdržují.
- Kontaktujte místní útulek nebo spolek a poraďte se o bezpečném postupu.
- Nepokoušejte se o neodborný odchyt.
- Pokud kočky krmíte, domluvte se s organizací na koordinaci krmení a případného odchytu.
- Nezapomínejte na vlastní kočky. Odpovědný majitel řeší jejich zabezpečení, identifikaci a vhodnou prevenci nechtěného rozmnožování.
A pokud máte možnost, podpořte organizace, které kastrační programy a péči o opuštěné kočky skutečně zajišťují.
Kdo tedy ponese odpovědnost?
Na tuto otázku zatím neexistuje jednoduchá odpověď. Část odpovědnosti dnes nesou obce, část majitelé zvířat a velkou část každodenní práce dobrovolně přebírají útulky a spolky.
Navrhovaná novela chce roli obcí posílit. Zda a v jaké podobě se změna skutečně stane zákonem, ukáže další legislativní proces.
Jedno je ale jisté už dnes. Kočka, která žije za posledním domem, pod zaparkovaným autem nebo ve staré kůlně, není problém, který zmizí tím, že se na něj přestaneme dívat.
Nepotřebuje další politický slib ani další misku, kterou někdo jednou za čas naplní a zase odejde.
Potřebuje bezpečí, veterinární péči a systém, který nedovolí, aby se její utrpení opakovalo u dalších a dalších koťat.
A možná bychom si měli položit ještě jednu otázku. Nejen kdo za tyto kočky ponese odpovědnost, ale také proč jsme jako společnost dovolili, aby se tolik zvířat vůbec ocitlo bez domova.
Protože za každou toulavou kočkou může být příběh člověka, který se jí kdysi zbavil. A za každým dalším nechtěným vrhem je problém, který jsme mohli začít řešit mnohem dříve.
Zdroje a další informace
- Ministerstvo zemědělství – Zákon č. 246/1992 Sb., § 13b: Toulavá a opuštěná zvířata.
https://mze.gov.cz/public/portal/mze/legislativa/vap39964-27263 - Český rozhlas iROZHLAS – Pardubice plánují dál kastrovat toulavé kočky. Zvířat bez domova jsou ve městě podle průzkumu tisíce.
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/pardubice-planuji-dal-kastrovat-toulave-kocky-zvirat-bez-domova-jsou-ve-meste_2610060719_jkd - Sdružení místních samospráv ČR – Toulavé, zdivočelé a opuštěné kočky v obci.
https://www.smocr.cz/cs/cinnost/zivotni-prostredi/a/toulave-zdivocele-a-opustene-kocky-v-obci - Pro města a obce – Sdružení místních samospráv ČR k novele zákona o ochraně zvířat.
https://www.promestaobce.cz/tiskove-zpravy/sdruzeni-mistnich-samosprav-cr-k-novele-zakona-o-ochrane-zvirat/ - Poslanecká sněmovna – Sněmovní tisk 174, novela zákona na ochranu zvířat proti týrání.
https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=10&t=174
Redakční poznámka: Legislativní stav a informace o projednávání novely jsou uvedeny k 1. listopadu 2026. Návrh novely zákona není v této době platným právním předpisem.
