Pokračujeme v našem seriálu o mojí paní domácí, číče Elince, která ví, jak si v bytě nastolit vlastní pravidla. Tentokrát nahlédneme do její kuchyně, respektive do jejího nevyzpytatelného vztahu k jídlu.
Protože u Elinky platí jediné… jídlo být může, ale rozhodně jinak, než si myslíte. Připravte se na další porci kočičího humoru, který zná každý, kdo někdy krmil kočku… nebo ji spíš krmil tak, jak chtěla ona.
Každý, kdo má doma kočku ví, že krmení není činnost. Je to rituál, obřad, malá opera. Má přesný průběh, proměnlivou náladu a nepsaná pravidla, která zná jen jeden účastník… a tím je kočka.
U nás doma je číča Elinka královnou stolování. Má jemný jazýček, proměnlivou chuť a schopnost odmítnout všechno, co jí s láskou připravím. A když už něco sní, je to náhoda. Nebo milost.
„Tohle jsem měla včera. Fuj.“
Kupuji tři druhy kapsiček… lososa, krůtu a hovězí. Všechny vychválené v kočičích skupinách a doporučené influencery na Instagramu…. Otevřu, naservíruji a… čekám.
Elinka přijde… Očichá… Znechuceně se podívá, pak se otočí zády a demonstrativně odkráčí… tam, kde prý není jídlo… ani moje trapné pokusy.
- V pondělí chce lososa.
- V úterý ho nenávidí.
- Ve středu sní granule, ale jen osm. Devátou už ne.
- A ve čtvrtek? To se drží postní den. Žádné vysvětlení, jen pohrdavý pohled.
Zkrátka… jestli čekáš vděčnost, adoptuj si psa.
Lidské jídlo? Jen to tvoje… na talíři…
Jednou jsem si ohřál kuře s rýží. Usedám ke stolu a najednou… přede mnou Elinka. Ne pod stolem… Na stole… Dívá se mi do očí, jako by říkala: „Tohle je můj talíř, ne?“
Ochutná. Pak druhý kousek. A pak… se znechuceně otočí a odejde.
O dvě minuty později už zase stojí u své misky a mňouká: „Kde je to, co měl dneska páníček? To kuře. Ale jiný. Teplejší. A bez rýže.“
Voda? Jen z tvé sklenice.
Miska s čerstvou vodou? Ignorována. Voda z konve, kterou jsem použil na zalití kytek? Zajímavá… Ale absolutní vrchol luxusu? Moje sklenice. S vodou. U postele. Přesně ta, co si ji dávám večer ke knížce.
Nebo kapající kohoutek v koupelně. Pomalu, po kapkách, s hlavou strčenou až po uši. A zanecháním mokrých ťapek přes celý byt. Ale její miska? Ta je zřejmě dekorace.
Nejde o jídlo. Jde o rituál. A o tebe.
Kočka nežere jen proto, že má hlad. Ona čeká na důkaz lásky. Na to, že sis na ni vzpomněl, že ses snažil, že ses pokusil jí porozumět… a i když ses zase netrefil, ona ti to velmi důstojně a pasivně… agresivně dá najevo.
A když už sní dvě sousta, olízne si tlamičku a spokojeně si lehne vedle tebe… víš, že jsi to dnes zvládl. Možná….
Protože zítra? Zítra bude ta stejná kapsička… další gastronomická tragédie.
Autor: Amand Košenila – Kočičí menu podle nálady… a ne tvého plánu
