Říká se, že kočky jsou samostatné bytosti. Ha! Kdo tohle vymyslel, nikdy neměl doma sedm dospělých koček. To není samostatnost, to je organizovaná mafie s jasně danými pravidly.
Každý den, když se vrátím z dlouhé směny a otevřu dveře, stojí tam sedm chlupatých hlav v dokonalé řadě. Vypadá to jako fronta na poště, jen místo doporučených dopisů chtějí pusinku a pozdrav určený přímo jim, protože svoje jméno poznají. A pozor… pokud bych někoho vynechal, nastane tichá domácnost.
Po vítacím rituálu následuje další… jídelní. Jakmile přejdu práh obýváku, okamžitě všichni letí do kuchyně ke své skříňce s masem. A začíná orchestr. Ptají se, jestli mám nějaké potřeby já? Jestli třeba potřebuju na záchod? Jestli je mi dobře? NE. Jen totální hladová serenáda, jako kdyby neměli přístup ke granulím čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.
Začínám vyndávat talířky. Jeden, dva, tři… všude křik… čtyři, pět, šest… už si nedočkavostí brousí drápky. Konečně poslední, sedmý, a začíná boj o vteřiny. Jakmile uvidí obal od kapsičky, krouží mi kolem nohou jako supi nad mršinou. Jelikož jsou mainské mývalí kočky obři, z podlahy dosáhnou až na linku. To znamená další level ochrany před jejich nenechavými packami.
U páté kapsičky už cítím lehký stres, protože vím, že následuje rozdávání. A to je teprve show. Ty jejich malé hubičky, ty pohledy, ty krčící se nosy. A ten mňaukot, to je podívaná k nezaplacení.
No a začíná rozdávání. Jeden to má rád na stole, druhý na polici, třetí čeká v jiné místnosti. Každý má svůj vlastní „jídelní kout“. Jenže nejde jen o to, kde se nají, ale i jak.
Jeden jí jako aristokrat, pomalu a s noblesou, jako by degustoval víno. A pak je tu bagrista. Ten se do misky pustí takovým stylem, že to připomíná stavební stroj na výkopu. Lopata sem, lopata tam, maso lítá všude kolem. Když se rozjede, má člověk pocit, že by se tím tempem dal vyhloubit tunel pod celým barákem.
Další typ je loudil. Ten si nikdy nevystačí jen se svou miskou. Začne nenápadně, tváří se spokojeně, ale během chvíle už obchází ostatní a strká hlavu tam, kde to voní nejlíp. Je to „kočičí inspektor kvality“, musí ochutnat všechno, aby se ujistil, že nikdo nedostal lepší porci než on. A když se mu zdá, že někde je sousto šťavnatější, okamžitě se přesune. Je to mistr nenápadného přesouvání, věčný degustátor, který má jediný cíl, být u toho nejlepšího kousku první.
O zbylých se raději nevyjadřuju, jejich komické výstupy jsou samostatná kapitola. Ale jakmile slyším mlaskání, vím, že mám konečně čas pro sebe. Aspoň na pár minut.
Po téhle směně přichází konečně slast. Prásknu sebou na gauč, umytý, voňavý, s pocitem, že jsem si to zasloužil. Robotický vysavač poslušně bručí a sbírá poslední chlupy, čistička vzduchu se snaží vymazat z bytu i poslední molekuly kočičího aroma, myčka šumí s talířky od těch chlupatých mafiánů. Beru do ruky ovladač od PlayStationu a myslím si: „Teď si zarelaxuju. Teď je moje chvíle.“
Jenže v tu chvíli slyším tlapky. Potutelné vrnění. A najednou bum, prásk! Desetikilový chlupatý obr na mě skočí a chce se mazlit. Sotva se nadechnu, přichází další. A další. Kolik mám mít rukou? Ovladač pokládám, protože už ani nevidím na televizi. Z každé strany chlupy, vrnění, šťouchání.
Místo hry si nakonec pouštím film. A začínají dvě hodiny urputného mazlení, během kterých se na mně všichni postupně vystřídají. Jeden se uvelebí na rameni, druhý na klíně, třetí se rozvalí přes záda. Je to jako živá deka z koček, hřejivá, těžká a nevyhnutelná. A já si říkám, že možná je tohle ten nejlepší relax, který si člověk může přát.
Ale tím to samozřejmě nekončí. Jakmile skončí film, mazlení se jen přesouvá z gauče do ložnice. Jeden potřebuje nadzvednout peřinu, aby mohl spát pod ní, druhý má rád vyhlazenou deku bez vrásek, třetí musí hlídat z police. A tak se večer mění v další orchestr. Tentokrát noční, ne o moc tišší než ten denní, ve kterém hlavní roli nehrají sny, ale kočičí potřeby.
A já? Já jsem jen šťastný kompars, který má tu čest být součástí téhle domácí zoo na plný úvazek.
